Důkazní nouze veterinárních správ: videa a fotografie oznamovatelů nemají žádná pravidla

Krajské veterinární správy provedly v roce 2025 celkem 6 994 kontrol pohody zvířat. Z toho 3 967, tedy víc než polovina, proběhlo na podnět. Pokaždé, když takový podnět doprovází fotografie, video nebo vlastní pozorování oznamovatele, stojí inspektor před otázkou, co s poskytnutým materiálem udělat, pokud kontrola na místě zjistí něco jiného.

Informační bulletiny Státní veterinární správy č. 3/2023 a č. 3/2024, shrnující program ochrany zvířat za roky 2022 a 2023, v části věnované analýze nedodržení požadavků shodně uvádějí: „Prokazování nevhodných podmínek chovu a držení zvířat nebo různých činností se zvířaty, zejména u fyzických osob, není pro veterinární dozor častokrát jednoduché. Státní veterinární správa nemá oprávnění vstupovat do obydlí. Kontrolní činnost je založena na kontrole zvířete na daném místě v daném čase, další podklady jsou cenné, ale podpůrné. Veterinární dozor se u případů, které nejsou prokazatelným týráním, velmi často dostává do důkazní nouze.“

Žádost podaná podle zákona č. 106/1999 Sb. dne 29. 6. 2026 mířila mj. na to, jak se důkazní nouze řeší. Odpověď neuvádí jediný dokument. Úřad tedy stav, kdy mu kontrola na místě k prokázání týrání nestačí, ve svých publikacích sám opakovaně popisuje — a současně nemá žádné pravidlo pro nakládání s tím, co ten stav jako jediné může doplnit: s fotografiemi, videem a pozorováním oznamovatele. Nouze je popsána, řešena není.

Důsledek v praxi

Praktické důsledky ukazuje například kauza Bouchalka. Útulek v Buštěhradě vykázal příjem 45 psů od městské policie, ta eviduje předání 31. Analýza dat, na které ten rozdíl stál, byla předložena jako podklad podnětu. Krajská veterinární správa ověřila evidenci na základě podkladů předložených kontrolovanou osobou, podle nichž čísla souhlasila, a podklady předložené oznamovatelem, které dokládaly opak, neřešila. Odpověď Ústřední veterinární správy je ale obecná — netýká se jedné kontroly, ale toho, podle čeho se postupuje ve všech.

Pět otázek, pět stejných odpovědí

Žádost se ptala na pět různých okruhů: na vnitřní předpis pro nakládání s předloženými důkazy, na metodické pokyny k šetření podnětů obecně, na postup v případě, že kontrola podnět nepotvrdí, na řešení důkazní nouze u dlouhodobého zanedbávání péče a na to, jak má být hodnocení důkazů zachyceno ve spise. Na žádný z nich odpověď neuvádí jediný dokument.

Jediná výhrada, kterou úřad připojil, se týká posledního okruhu: „Tedy pokud nebudeme za interní dokument považovat kontrolní list s kontrolními body.“ Co kontrolní list obsahuje a jaký má vztah k hodnocení předložených důkazů, odpověď nepopisuje a dokument sám zveřejněn nebyl.

Místo metodiky volné hodnocení důkazů

Namísto vnitřního předpisu odkazuje odpověď na § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., podle kterého správní orgán hodnotí podklady podle své úvahy a pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Odpověď to označuje za zásadu volného hodnocení důkazů: každý důkaz se posuzuje samostatně i ve spojení s ostatními, orgán rozhoduje, kterým přizná větší věrohodnost, není vázán žádnou zákonnou hierarchií důkazů a musí dospět ke skutkovému stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Odpověď sama vymezuje i meze: volné hodnocení neznamená libovůli, orgán musí postupovat v souladu se zásadami logiky a zkušenosti, své úvahy řádně odůvodnit v rozhodnutí a vypořádat rozpory mezi důkazy. Z toho pak vyvozuje závěr, že metodické pokyny nemohou upravovat, jak mají být důkazní prostředky inspektorem hodnoceny.

Pojem, který nelze uchopit — a přesto dvakrát vymezený

Právě na pojem „podpůrný důkaz“, převzatý z bulletinu samotného úřadu, mířila jedna z otázek žádosti. Odpověď mu věnuje samostatnou pasáž. Uvádí, že označení nevychází z interního metodického dokumentu, právního stanoviska ani jiného řídicího aktu Státní veterinární správy, že správní řád jej jako samostatnou kategorii nezná a že jej nelze ani metodicky nijak uchopit.

V téže pasáži se ale objevují dvě různá vymezení. Nejprve jsou podpůrné důkazy popsány jako „důkazy, které jsou dále nepřezkoumatelné (skutečnost nelze prokázat provedením jiného důkazu)“. O několik vět dále je za podpůrný důkaz označen důkazní prostředek, „který sám o sobě zpravidla nestačí k prokázání rozhodné skutečnosti, ale doplňuje, potvrzuje nebo zesiluje závěr plynoucí z jiných důkazů“.

Zjištění MPOZ

Bulletin není interním metodickým dokumentem ani právním stanoviskem, takže odpovědi z roku 2026 formálně neodporuje. Ukazuje ale, že úřad sám tento pojem používá, a to ve významu druhého z obou vymezení — jako podklad, který sám o sobě nestačí.

Podstatné je pořadí, které z bulletinové věty o kontrole zvířete na daném místě v daném čase plyne. Podklady předložené oznamovatelem jsou označeny za podpůrné předem, jako celá kategorie, nikoli až po posouzení jejich obsahu. Rozhodující je kontrola na místě. To se ale hůř snáší se zásadou volného hodnocení důkazů, na kterou se odpověď odvolává — podle § 50 odst. 4 správního řádu není správní orgán vázán žádnou zákonnou hierarchií důkazů a o věrohodnosti rozhoduje u každého zvlášť.

Odpověď se navíc míjí s tím, na co byla otázka položena. Žádost stavěla na § 177 odst. 1 správního řádu, podle kterého se základní zásady činnosti správních orgánů uplatní i tam, kde se nevede správní řízení, a ptala se na postup krajské veterinární správy při zjišťování skutkového stavu — tedy ve fázi kontroly. Odpověď odkazuje na § 50 odst. 4, který upravuje hodnocení podkladů ve správním řízení. Řízení o přestupku podle zákona na ochranu zvířat proti týrání ovšem nevede veterinární správa, ale obecní úřad obce s rozšířenou působností. Otázka na fázi kontroly tak dostala odpověď o fázi, která probíhá jinde a u jiného úřadu.

Ta dvě vymezení nemíří na tutéž množinu důkazů. Důkaz, který nelze ověřit jiným důkazem, a důkaz, který doplňuje závěr plynoucí z jiných důkazů, jsou rozdílné situace — první stojí sám, druhý bez opory nefunguje. Rozdíl není akademický: podle toho, které vymezení inspektor použije, může tentýž záznam z videa být buď jediným dostupným zjištěním o stavu zvířete v čase před kontrolou, nebo materiálem, který sám o sobě nestačí. Odpověď přitom sama uzavírá, že pojem nelze metodicky uchopit.

Hodnocení důkazů předložených oznamovatelem tak stojí výhradně na obecné zásadě podle § 50 odst. 4 správního řádu a na úvaze jednotlivého inspektora.

Zvlášť chybí pravidlo pro zachycení té úvahy. Odpověď uvádí, že zjištěný skutkový stav se zaznamenává v protokolu o kontrole, a současně že neexistuje dokument upravující, jak má být ve spise nebo ve výstupních dokumentech zachyceno hodnocení důkazů předložených oznamovatelem. Zaznamenává se tedy výsledek. Jak se přitom naložilo s tím, co oznamovatel předložil, žádný doložený předpis zachytit neukládá.